Fenomén otec a syn

Na konci listopadu jsem napsal odpovědi redaktorce časopisu Marianne na její otázky k připravovanému článku. Téma bylo "Fenomén otec a syn". Rozepsal jsem se víc, než redaktorka čekala, ač jsem byl ubezpečen, že můžu psát a psát. Protože se do článku použila jen část oněch odpovědí, rozhodl jsem se je nevyhodit a sdílet zde. Tak se pohodlně usaďte, a ...

FENOMÉN OTEC A SYN

O vztahu matka dcera se mluví neustále. Ale o vztahu otec syn se tolik nehovoří. Čím to je? Je to tabu? Nebo jsou ty mužské vztahy méně komplikované?

Myslím, že je to spíš otázka sociální bubliny, případně věku synů. Já se orientuji na vztahy otec a syn, otec a dcera, nebo matka a syn. Takže já zase méně hovořím o matce a dceři, což je pochopitelné. Je ale fakt, že o vztahu otec a syn, někdy mluví více ženy, než muži samotní. Muži totiž o těchto věcech obecně méně mluví. Někdy protože neví a tápou, nebo se nad tím nezamýšlí a nějak to dělají. Zároveň je to pro některé těžké a bolestivé téma, které neradi rozebírají.

Jaký je rozdíl mezi vztahy matka dcera a otec syn?

U každého jiný. Na jednu stranu tomu vztahu obě skupiny více rozumí, protože s ním mají žitou zkušenost, na druhou stranu je to někdy velmi těžké. Hodně záleží, jestli je vztah mezi nimi dobrý, nebo jdou proti sobě. Buď se vzájemně kopírují, nebo se proti sobě vymezují. Někdy jsou k sobě více chápaví, jindy jsou na sebe mnohem náročnější. Když se pak nehlídají, tak se chovají jako jejich rodiče. Tedy kopírují to, co se naučili v dětství. Ne vždy jsou pak na to pyšní. A to jak rodič, tak dítě. Variant a jejich podob je mnoho. Je to téma, které tu máme pravděpodobně od počátku lidstva.

Jak moc je role otce v případě syna důležitá?

Role otce je důležitá velmi. A to jak v případě syna, tak dcery. Nejdřív je oporou pro matku dítěte, později by měl být více s dětmi. Syna více učí, co umí, a to i tím, jak se chová. K sobě, k němu, k ženě, ke všem lidem v rodině, i k ostatním lidem a věcem kolem sebe. Při tom všem by měl zůstávat stále partner, milenec a opora své ženy. Často jeden z rodičů, někdy i oba, upřednostní dítě před sebou, a svým partnerem. To se po nějaké době nemile projeví. V partnerském vztahu, ale i v tom, co se děti naučí jako standard. V tom, co je pak ovlivní v jejich budoucím životě.

Když rodič upřednostní dítě před sebou a partnerem, dítě očekává, že se rodina i svět bude točit kolem něj. Vyrostou tak malí sobci, kteří se nemusí o nikoho starat a nic si zasloužit, protože vše dostanou, aniž by oni něco museli.

Je stěžejní nějaký konkrétní věk? Často muži ke svým synům začnou inklinovat, až když z něj mají jakéhosi parťáka.

Je to přirozené. Prvních pár let je pro dítě důležitá matka. Ví, jak voní, jak jí tepe srdce, potřebuje ji, aby přežilo. Otec by měl být nablízku, protože si s dítětem vztah postupně buduje, vzájemně se poznávají. Když je dítě samostatnější a naplněno láskou matky, začíná se samo zajímat o svět mužů. To je čas otce, kdy dítě bere do mužského světa. Ukazuje, učí, provádí, podporuje, dává prostor a pozornost. Je důležité, aby měl otec sám jasno v tom, jaký je ten jeho svět. Co chce a má předat svým dětem. To nás ovšem nikdo explicitně neučí.

Někdy jsou otec a syn jako kopie, jindy je syn více po matce, jednom z dědů, nebo jako někdo z rodiny. To pak může docházet k nepochopení, nebo neporozumění. Obzvláště když je více po někom, se kterým to nemá otec jednoduché.

Když je stejný, je to parťák a pro některé muže je to jednodušší cesta, protože mohou dělat stejné věci, které je baví. Když je mužům více podobná dcera, otec ji upřednostní a používá k manipulaci syna. Někdy pomocí výčitek, srovnávání, zesměšňování či pohrdání. Předělávání syna nefunguje, častější je pak jeho rezignace na svět mužů, nebo jeho odvržení či opovržení. Někdy se děti snaží a pro otce zkouší měnit a potlačovat, aby se zavděčily, aby byly milovány, ale to dlouhodobě nefunguje. Někteří otcové si toho nikdy nevšimnou, nepřipustí si to. Pokud ano, tak to bývá buď pozdě, nebo ve starším věku, když je něco silného přiměje procitnout.

Pak tu máme muže, kteří jsou nepřítomní a nechají vše na druhých. Na ženě, prarodičích, škole, výchovných zařízeních. Prostě vymizí, nemají názor nebo potřebují mít názor na vše, jsou slabí nebo vzteklí, a vybuchují, když je děti otravují. Nebo nevědí, co mají dělat, a tak mizí. Mohl bych pokračovat v tom, jaké špatné návyky mohou mít otcové ke svým synům, dcerám, ženám, ostatním mužům, rodičům a podobně. Ale to by byl jiný článek.

Ještě je tu totiž velká část mužů, kteří jsou skvělými otci, pracují na sobě, na svých vztazích, nebo to prostě jen dělají, jak nejlépe umí, a snaží se. Ti si pak velmi užívají, když je jim syn podobný a jsou na to dostatečně pyšní. A věk? Otcem jsem od té chvíle, kdy se mi narodí dítě. Nikdy to nekončí. Jen se mění to, co předávám, a jak to předávám. V určitý moment jen s láskou pozoruji, protože už to není v mých rukách. Přesto jsem stále otec, který už jen projevuje zájem, oceňuje, podporuje, ale netlačí a nepřebírá odpovědnost za dospělé dítě.

V každém věku je zásadní asi jiná stránka. Můžete se o tom zmínit?

Mohu, ale jen ve zkratce. Bylo by to na dlouhé povídání.

Pro malé děti tu otec je, a je přítomen. Ideálně se stará o to, aby byl dobrý partner ženě a ta byla v klidu a bezpečí. Pak jde všechno snadněji.

Když je dítě již oním parťákem, tedy v předškolním, či v mladším školním věku, je ten, který drží řád, nastavuje a dohlíží na pravidla, která sám dodržuje. Syna učí vše, co jde a je vhodné pro jeho věk. Tráví s ním hodně času, aby viděl, jak se otec chová, jak komunikuje s jinými, jak si jej lidé váží a on jich, jak řeší situace a problémy, jak se raduje, jak ventiluje agresivitu, jak na sobě pracuje a vzdělává se. Bere jej do práce a mluví o tom, co se mu děje a co cítí. Ukazuje mu příkladem, jak miluje svou ženu, myslí na ni, na rodinu, přátele a komunitu.

Vytváří prostor pro matku, ve kterém si matka potřebuje odpočinout, najít cestu sama k sobě a jiné roli. Jinak se smyslem jejího života stane výchova dětí a zapomene, nebo nezbude čas na partnera, a na sebe samu.

Když je syn starší, bere jej víc jako parťáka, učí jej zodpovědnosti, nést důsledky svých činů, a připravuje jej na dospělost. Tedy učí ho samostatnosti, přebírat zodpovědnost za sebe a své činy. Bere jej mezi starší muže, kteří mají takové hodnoty, které chce, aby syn měl a sám se jimi řídí. Ukazuje mu, jak žít naplněný, šťastný, a smysluplný život. Pomáhá mu najít jeho kvality a vášeň, v tom všem jej podporuje, ale nedělá to za něj. Nechává jej více

Pak pomůže synovi vytvořit prostor, kde se může stát dospělým a zralým mužem. Pokud je přítomný jeho iniciaci do dospělosti, je to skvělé.

Jak být dobrým otcem?

Mnohdy stačí být vědomým otcem, dobrým partnerem. Být vnímavý a naslouchat. V předešlých řádcích jsem toho napsal dost. Tak na dva super otce. Takže někdy je důležité to nepřehnat a dělat to, co zvládnu. Snažit se na sobě makat, dát si do pořádku vztahy se svým otcem, matkou, partnerkou, sourozenci. Vlastně je toho dost. Jen to musím začít dělat postupně, a to ještě dřív, než se mi dítě narodí. Zároveň toho dělat tolik, aby mi v tom bylo dobře, abych neztratil sám sebe. Málo kdo má to štěstí, že jen kopíruje svého otce, protože byl skvělý a všechno ho naučil. Pravděpodobnější je ten scénář, že buď tápu, nebo přesně vím, co dělat nechci a rozhodně nikdy nebudu.

Čeho se vyvarovat?

Odvracet pozornost, nebo nedělat nic. Cokoliv udělám a vím proč, je lepší než to, co neudělám a měl bych, nebo udělám a nechci se o tom bavit.

Patří mezi otce a syna rivalita?

Rivalita mezi otcem a synem se objeví. A je to dobře. Určitá rivalita je dokonce nutnost. Jen je potřeba, aby byla zdravá, a časem se proměnila. Chlapi si potřebují poměřovat síly. Aby testovali hranice obou. Otec je pro syna první autorita a nastavuje mu řád, i pomyslné zrcadlo. Vnímání sebe a druhých. Když to není, tak mají kluci o sobě milné představy. Neznají svou sílu. Neví, jaké to je vyhrát, ani prohrát. Jaké je to narazit a muset si něco zasloužit, vybojovat. Jakmile tohle syn nezažije, má pokřivené chování k matce a k ženám. Když nemůže s otcem, tak soutěží, bojuje, zkouší hranice s matkou nebo sestrou. To ale nejsou partneři pro něj. K nim se má chovat jinak než k jiným mužům. Pak se totiž mladí muži buď chovají k ženám jako k mužům, bojují s nimi v nerovném boji, ponižují je, nebo se toho boje vzdávají, vyhýbají se mu, protože se to nedělá, a bojovat se tak nikdy nenaučí. To není nic s emancipací, genderem, znevažováním, vymezováním, či podceňováním žen. Celou dobu se tu bavíme o ideálním otci, který chápe co má dělat. Takže na syna není ani příliš tvrdý, ani příliš měkký. Bavíme se o respektu k sobě a naší jinakosti. A tady není univerzální řešení nebo návod. Otec by v nějaký moment měl uvolnit místo svému synovi. Ten by si jej měl zasloužit

Ne vedle matky, ale vedle sebe, mezi muži. Uznat jej. Proto byly dříve přechodové a iniciační rituály součástí každé kultury, aby otec i okolí uznalo mladého muže, včetně žen, širší rodiny a okolí. Aby on sám našel co nejdříve svou dospělou identitu, a nebyl z něj navěky hoch. Tam kde se to nepovedlo, vidíme malé zraněné chlapce, kteří nosí dospělé oblečení, vousy, vypadají dospěle, ale nepřebrali zodpovědnost ani za sebe, natož za někoho jiného, a je jim klidně i padesát let. Nedospěli, ale nevidí to, nebo neví co s tím.

Je mezi nimi rivalita třeba ve vztahu k matce?

Jistě že je. Synové mají podvědomou potřebu zaplňovat místo, kde by měl být jejich otec. Staví se po bok své matce a ochraňují ji. Nebo přebírají to, co se od otce naučili. Jen jim to nepřísluší a měl by je otec vystrčit ze svého místa, pokud mu tam lezou. Uhlídat si to svoje místo manžela. Stačí na pár dní odjet. Když jsou ženy bez muže, nebo je muž nepřítomný, zaplní i místo v matčině posteli. Po jejím boku. To nemá se sexem nic společného. Silnější je to u zraněných žen bez muže. Ty často útěchu hledají u dětí a ze synů dělají své ochránce. Ženám to často nedochází, ale pak se diví, že vedle nich není žádný muž, přitom je tam již obsazeno. To pak dělá neplechu i synům, kteří se nevědomě ocitnou v roli partnera své matky. A pak si nemohou najít svou partnerku, protože je jim partnerkou jejich matka. Už se prostě naplno o jednu ženu starají a neumí z toho utéct. Přestřihnout pupečníkovou šňůru. Chvíli jim to imponuje, ale pak jsou naštvaní, a neví proč. S tím jim musí pomoci otec, nebo nový partner matky, který to často neví, nebo není tak silný. Protože mu žena neuvolní místo, protože tam má svého syna. Takže jsme ve smrtícím kolečku.

Co by mezi otcem a synem mělo být tabu?

Věkem by tabu nemělo být skoro žádné, pokud nepřekračujeme mravy a zákony. V dnešní době internetu, je to jen otázka času a zaměření pozornosti, a žádné tabu dlouho nezůstane. Co by otec neměl, je pomlouvat matku syna.

A co naopak otevřít?

Podle věku a zralosti syna, bych postupně otevíral vše, co jde, opět v mezích dobrých mravů, zákona a hodnot. Setkávám se s tím, že kluci na konci základní školy nemají tabu skoro v ničem, o sexu jsou přesvědčeni, že ví skoro všechno, ale neznají sebe, své emoce, nálady a své tělo. Puberta je označení všeho divného a nehodícího se. Oni sami neví, co je poluce, nikdo se s nimi o tom nebavil, natož aby oslavil první bílou tekutinu. Nevědí, co se děje ženám při jejich cyklech, ony to mimochodem mnohdy nevědí ženy samotné, svůj cyklus nechápou a často je to bolestivé téma, nebo prostě neexistuje. Neví co mají dělat, když jsou naštvaní, jak ventilovat agresivitu. Jak se pohádat, ale pak usmířit a dovést to do konce. Prostě bych kluky vzal mezi chlapy a povídal si o běžných věcech. O životě, ale pravdivě a bez hloupých vtipů, sarkasmu a přemoudřelých slov.

To, co jako chlapi neumíme, je bavit se spolu o problémech, o pochybách, nejistotách a bez obav, že mě někdo shodí a poníží. Strach ze selhání a zklamání, je veliký. Každý muž si myslí, že je jediný, který má zrovna ty své veliké problémy. Když se pak v bezpečném prostoru rozpovídají, je pro ně úlevné zjištění, že jsou na tom všichni skoro stejně. Že každý něco řeší, tápe a někdy prostě neví.

To, o čem se moc nemluví je, že kluci ve věku 15-24 let, jsou nejohroženější skupina. Počet sebevražd je v tomto věku nejvyšší. Bavíme se o krizi chlapectví, smyslu, přenastavení rolí. Už nemusí být živiteli, ochraňovateli, dobyvateli, hlavami rodiny. Ale kdo jsou? Kým budou a jak? Mají tisíce možností a neví kterou vybrat. Navíc je tisíce lepších, než jsou oni. Kdo je uzná a řekne jim, že jsou dobří a že obstáli. Od koho to potřebují nejvíc?

Kluci se prostě budou snažit získat od otců uznání a zájem. Jenže to budou dělat pravděpodobně špatnými způsoby. Budou si vytvářet vlastní přechodové rituály, a uznání dostanou od svých vrstevníků, žen, ale ne mužů. A muže z nich udělají jen jiní muži. A velmi často sami nebudou vědět jak z toho ven. A než se postaví na vlastní nohy, budou to mít ještě hodně těžké. A umetení cestičky od maminky jim v tom nepomůže. V tom se dá strašně rychle utopit, nebo na to rezignovat a ani se nepokoušet. Můžou přeci žít život někoho jiného na Netflixu, nebo prostřednictvím počítačových her. Říká se, že je to smutná generace, která má ale šťastné a krásné fotky na sociálních sítích

V poslední době otec v rodině často chybí. Ať už třeba kvůli rozvodu. Tím ale trpí oba. Co s tím? Jak nepřítomnost otce v rodině "nahradit" nebo alespoň alternovat?

Možností tu jsou. Buď bude matka aktivovat otce svého syna. Aby se zapojil. A i kdyby nebyl v jejich očích ten nejlepší otec, tak je potřeba, aby tomu dala volný průběh a důvěřovala. Je potřeba, aby matka nemluvila o otci špatně, natož aby syna k němu nepřirovnávala. Pokud ano, tak jen v tom, v čem je syn fantastický, jako jeho otec. Někdy synové znají jen příběh o otci z pohledu matky, a to nemusí být vždy to, na co by chtěl být syn pyšný. Ale pro něco dobrého si matka jejich otce našla a vybrala. Když totiž syn slyší jen to špatné, nemá koho následovat. A když je otec přirovnáván jen k tomu nejhoršímu, nechce mít syn nic společného ani s muži. Ale možná že jsou s velmi podobní. To pak potlačí sebe a je někým, kým není. Neumí pak s těmito vlastnostmi pracovat a ty jej pak časem doběhnou. Otcům bych vzkázal to samé směrem k matkám, ale toto chápu spíš jako apel pro maminky co dělat, když chybí muž. Velmi často jsou v tom totiž obě strany stejnou měrou. Otec i matka. Oba jsou odpovědní za to, jak to mezi nimi vypadá, kam situace dospěla. Pokud se nebavíme o smrti jednoho z nich.

Když otec není vůbec, je potřeba aktivovat jiné muže v rodině, v příbuzenstvu. Najít si jiného muže, který mu bude vzorem, i proto, aby nemusel zastávat roli chybějícího partnera.

Najít mu klub, kroužek, oddíl, kde budou starší muži, kteří uznávají nějaké hodnoty. A jsou bezpeční a zralí. Ne, aby jej zneužili nebo svedli na jakoukoli cestu.

Když je rodina úplná, tak přesto je dobré a důležité, setkávat se s jinými muži. To by měl být úkol i pro otce. Vytvořit společenství, kde syn může vidět i jiné muže.

Dokonce je důležité, aby měl syn jiného muže než je otec, se kterým si může povídat o věcech, které nebude chtít řešit s otcem. Takového mentora, kmotra, kamaráda, který je starší alespoň o 10 let, aby věděl, o čem mluví, a měli k němu důvěru. Opět to musí být někdo, kdo to s klukem myslí dobře, má důvěru rodičů a je hodnotově v pořádku. Proto dělám to, co dělám, a někdy říkám klukům věci, které jim jejich rodiče již mnohokrát řekli, ale od nich to neslyší tak, jako ode mne. Někdy jím říkám věci, které se rodiče bojí otevřít. I přesto co umím a dělám, jsou věci, které můj syn uslyší lépe od jiných mužů, nežli ode mne. A to je v pořádku.

Otce si nevybíráme, přesto máme každý jen jednoho.

Pavel Kučera